Zvony - Zrní

Celý den trmácel se polem

vysokou trávou

Putoval za tajemstvím v kopcích

v šeptání modřínových větví

Kostelní světlo mezi stromy

jak lesní slova pevný sloupy kmenů stojí

Sivou bránou vešel dovnitř

malinovým proutím

Zpomaloval až zůstal klidně stát

v tom porozuměl náhle řeči zvířat

Lehce, jak prachový peří

kývání větví, slova do sebe se skládají

Stál pak tiše v srdci lesa

celým lesem dýchal

Sám je tou pravdou kterou hledal

pak na něj shora voda padá

Rozkládá svoje první větve

kůže je kůrou, oči jsou dokořán

Toho, kdo mezi stromy vstoupil

Sám sebe se pochopil

Er stolperte den ganzen Tag durch das Feld

hohes Gras

Er suchte in den Hügeln nach Geheimnissen

in flüsternden Lärchenzweigen

Kirchenlicht zwischen den Bäumen

wie Waldworte feste Säulen von Stämmen stehen

Er trat durch das graue Tor ein

Himbeergeflecht

Er wurde langsamer, bis er stillstand

plötzlich verstand er die Sprache der Tiere

Leicht wie eine Daunenfeder

wiegen die Zweige, die Worte zusammen

Dann stand er still im Herzen des Waldes

er atmete durch den Wald

Er selbst ist die Wahrheit, nach der er gesucht hat

dann fällt Wasser von oben darauf

Es zersetzt seine ersten Zweige

die Haut ist Rinde, die Augen sind weit geöffnet

Derjenige, der die Bäume betrat

Er verstand sich