Lenka - Tomas Klus

Já budu tím, kdo se v posledních řadách brání hromadným shromážděním,

podrážděný vším tím hemžením.

Uražen, přesto toužím být uviděný

a tak svlékám duši aspoň do půl těla,

taky by jsi měla.

Jsem napůl pozér a všechno se mi dvojí,

stojím tu bez účasti, všechny svý části

drolím do slov, chycen v pasti.

Já dobře vím, že v sobě nic nezměním.

Mezi námi stěna tenká,

nadechni se, už jsi velká.

Lenka, Gavrilo Princip mýho intimního světa,

stačí jedna věta a přístav potopen.

Lenka, osobní likvidační četa, půlnoční silueta,

jak nejistá stává pod oknem,

když prší.

Jak melodie hrací skřínky

schovává vzpomínky, jež dobarvíme časem.

Co my dva zmůžem bez maminky,

dvě snivé děti s rozechvělým hlasem.

Lenka, náplast na bolení hlavy,

noční osvětlení Prahy,

vše skutečné, jak říká, stejně není věčné.

A když jí víno zbarví tváře,

říká ano bez faráře

a kusem celofánu zdobí k ránu svatobránu.

Svírá mý svědomí jak zbraně,

když moje třesoucí se dlaně

jí bloudí tělem k místům určení.

Ne není, ne není jiné vysvětlení.

Po ranním tlení noční korespondence Lence.

Jen se koukni, svět se mění,

ale my dva jak dotek bez chvění.

Ich werde derjenige sein, der sich Massenversammlungen in den letzten Reihen widersetzt,

irritiert von all dem Gewimmel.

Beleidigt, aber ich sehne mich danach, gesehen zu werden

und so ziehe ich meine Seele mindestens halb aus,

Du solltest auch.

Ich bin ein halber Poser und alles ist doppelt,

Ich stehe hier ohne Teilnahme, alle meine Teile

Ich zerbreche Worte, gefangen.

Ich weiß sehr wohl, dass ich nichts an mir ändern werde.

Da ist eine dünne Wand zwischen uns,

Atme durch, du bist schon groß.

Lenka, Gavrilo Das Prinzip meiner intimen Welt,

nur ein Satz und der Hafen versenkt.

Lenka, persönlicher Liquidationszug, Mitternachtssilhouette,

wie unsicher sie unter dem Fenster wird,

Wenn es regnet.

Wie die Melodie der Spieluhr

es verbirgt Erinnerungen, die wir im Laufe der Zeit färben.

Was können wir ohne meine Mutter tun,

zwei verträumte Kinder mit zittriger Stimme.

Lenka, Kopfschmerzpflaster,

Nachtbeleuchtung von Prag,

alles Wirkliche, sagt er, sei noch nicht ewig.

Und wenn der Wein ihr Gesicht dreht,

sagt Ja ohne Priester

und ein Stück Cellophan schmückt morgens das Morgentor.

Er hält mein Gewissen wie eine Waffe,

wenn meine Handflächen zittern

Ihr Körper wandert zu den Zielen.

Nein nein, nein keine andere Erklärung.

Nach dem morgendlichen Verfall von Lences nächtlicher Korrespondenz.

Schau nur, die Welt verändert sich,

aber wir beide berühren uns beide, ohne zu zittern.