Za Tvou Bárkou - Helena Vondráčková

Za tvou bárkou dívka hledí,

smutně hledí k zádi bárky,

když se obzor barví mědí,

vzpomíná na tvoje dárky,

vzpomíná bez ustání.

Ani s půlnocí neusíná,

marně volá - smilování,

oči utírá, ruce spíná,

že už nemá milování.

Ráno prosí, večer čeká,

jestli spatří tvoji bárku,

chvíli pláče, chvíli kleká

s modlitbou k svatému Marku,

on tě má nazpátek dát.

Až se plachty tvé někde svinou,

půjdeš s jinou, nebudeš znát,

že se utrápí tvojí vinou

jedna z dívek, cos ji měl rád,

že se utrápí tvojí vinou

jedna z dívek, cos ji měl rád.

Hinter deinem Lastkahn starrt das Mädchen,

er starrt traurig auf das Heck des Lastkahns,

Wenn der Horizont kupfern wird,

erinnert sich an deine Gaben

er erinnert sich unaufhörlich.

Er schläft nicht einmal um Mitternacht,

er ruft vergebens - Gnade,

Augenwischer, Händeklammer,

dass er keine Liebe mehr hat.

Morgens bittet er, abends wartet er,

Wenn er deinen Kahn sieht,

er weint eine Weile, kniet eine Weile

mit Gebet zum Hl. Markus,

er muss es dir zurückgeben.

Wenn deine Segel irgendwo rollen,

du gehst mit einem anderen, den du nicht kennst

dass er von deiner Schuld gequält wird

eines der Mädchen, die du mochtest

dass er von deiner Schuld gequält wird

eines der Mädchen, die du mochtest.